Lambre: Historie vzniku a rozvoje parfumerie
PODSTATA VŮNĚ JE TAJEMNÁ, BOŽSKÁ. PRO LIDI STAROVĚKU ZŮSTALA NEUCHOPITELNOU A DODNES ZŮSTALA PLNĚ NEOBJASNĚNA.
Aroma, které rozechvěje duši — to je nejprostší a nejčistější radost, kterou známe. Je to sice pocit neuchopitelný, nehmotný, ale přesto nás hluboce vzrušuje a zanechává podivný pocit štěstí. Pamatujete na moment rozkoše vyvolaný závanem svěžího větru, či na období, kdy se příroda probouzí z dlouhého zimního spánku a vzduch je nasycen zelení a rozkvétajícími květy.
Příroda darovala lidem svěžest citrusů, trpkost tuberózy, teplo santalu, mystický klid kadidla, smyslnost ambry a pižma. 50 staletí vysilujícího hledání a objevování aromatické suroviny a způsobů jejího získání bylo stimulem pro rozvoj civilizace.
Pokusy lidstva uchovat a předat vůni přírody podnítily vznik a rozvoj parfumerie. Její dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami celého lidstva.
Zrození umění parfumerie se ukrývá v hlubině věků. Někteří badatelé zastávají názor, že se zrodilo v Mezopotámii, v místě, kde se podle pověstí, nacházel ráj. Jiní jsou si jisti tím, že kolébkou tohoto umění je Arábie, která je až dodnes označována za «zemi vůně».
O správnosti těchto tezí lze dlouze diskutovat, ale v každém případě je jasném, že jakmile člověk objevil «šťávu ze stromu myrhy, slzu balzamických sladkých trav», přinesl je jako obětinu svému božstvu.
Samo slovo parfumerie (per – přes, prostřednictvím; fumum – dým) svědčí o tom, že první vůně byly vytvořeny spalováním vonného dřeva a aromatických pryskyřic.
Vonné pochodně se zapalovaly na oltářích zoroastrijců i konfuciánů, v chrámech Memfisu i Jeruzaléma. Řecký Elysium , křesťanský ráj a islámské sedmé nebe jsou plné příjemných vůní.
Používání vůní v antickém světě se velmi rychle rozšířilo i za hranice náboženského rituálu. Způsoby používání vůní se rychle adaptovaly v každodenním životě a staly se skutečnou nezbytností všude tam, kde se objevila tendence k vytříbenému žiotního stylu. vkusu.
Umění parfumerie se studovalo a zdokonalovalo u všech národů, které jeden od druhého přebíraly štafetu civilizace.
Od Egypťanů toto umění převzali Židé, poté Asyřané, Řekové, Římané, Arabové a nakonec, po překonání chaosu barbarství, spolu s osvojením ostatních, pro civilizaci nezbytných umění, i současné evropské národy.
Za první profesionální parfuméry lze označit starobylé kněze, neboť pouze oni v tu dobu znali tajemství přípravy aromatických kompozicí.
Parfémy a kosmetika, které používaly egyptské krasavice, aby podtrhly svůj půvab, byly, možná ne tak vytříbené jako lektvary dnešních ctitelek módy, ale určitě stejně tak početné.
Vášeň pro vůně a kosmetiku ve Starém Egyptě neustále stoupala. Vrcholu dosáhla v období kralování Kleopatry. Tato vládkyně používala vůně v obrovském množství a dokonce sama mnohé z nich vytvořila.
Pohrdavý vztah k vůni vlastního těla vnímali staří Egypťané jako projev hrubosti a barbarství.
“Masti a kadidlo jsou potěchou srdce… “ – řekl v příslovích moudrý Šalamoun. V té době byly vůně velmi drahé, že si jich staří Židé natolik vážili, že je zařadili mezi královské dary. Například když za Šalamounem přijela na návštěvu královna ze Sáby, přivezla mu takové koření, « které do té doby ještě nikdo neviděl.»
Židovské ženy se vyznačovaly nebývalou krásou. Avšak ani ony nebyly plně spokojeny s vrozeným půvabem. Snažily se jej zvýraznit pomocí různorodé kosmetiky a vůní.
Vedle aromatických kadidel, parfémů a mastí, existovaly látky, které se vkládaly mezi oblečení, aby je provoněly. Milovníci přepychu si dopřáli i aromatizaci svých lůžek.
Způsob života Asyřanů, pro nějž byla typická rozkoš a jvytříbenost, nabízel široké využití aromatických prostředků a kosmetiky. Poslední asyrský císař Sardanapal, svrhnutý při vpádu dobyvatelů, si vybral smrt, důstojnou pro starověkého milovníka rozkoše.
Přikázal rozdělat z vonného dřeva oheň, do něhož vstoupil spolu se svými ženami a poklady, a ztratil se v oblaku vonného dýmu.
Jedním z nejdůležitějších míst obchodu s vonnými látkami ve starém Orientu byl Babylon. Hlavními spotřebiteli těchto vůní byli sami Babylóňané.Herodes nás informuje, že v období rozkvětu bylo zvykem natírat si celé tělo drahocennými vonnými oleji a neustále zapalovat vonná kadidla.
Poté, co veliký dobyvatel Alexander Makedonský, který pohrdal přepychem, strávil nějaký čas v Asii, přehodnotil svůj vztah k tomuto výdobytku civilizace. Atenej zaznamenal, že Alexander měl zvyk kropit podlahy vzácným parfémem a přikazoval, aby v jeho přítomnosti bylo zapalováno vonné dřevo, myrha a jiné druhy kadidel.
V antickém Řecku bylo vedle používání aromatických pryskyřic pro náboženské účely, velmi rozšířeno používání parfémů na bázi oleje s aroma různých květin, mezi nimiž byla na prvním místě růže.
Dokonce ani takový cynik jako Diogénes nepohrdal vůní a čas od času nějakou používal, i když například koupel považoval za zcela zbytečnou. Pravdou zůstává, že kvůli šetření nanášel vůně pouze na nohy. Své počínání vysvětloval takto: «Když vy si parfémem políváte hlavu, vůně se vznáší nahoru a radost z ní mají pouze ptáci. Já si ale natírám své dolní končetiny a vůně se vznáší nahoru, zahaluje mé tělo a dostává se až k nosu.»
Ty, kdo připravovali libé vůně – a byly to především ženy – považovali staří Řekové za čaroděje.
Všeobecně známé parfémy dostávaly jména po svých tvůrcích. Například autorem „megallia“ byl parfumér Megallos. Stejně jako Peron, který byl známým athénským parfumérem.
Židé, nejstarší ze současných národů, žili dlouhou dobu v otroctví v Egyptě, v zemi s velmi rozvinutou civilizací. Od Egypťanů převzali mnohé kulturní výdobytky té doby. Mezi řadou umění, která přenesli do své nové země, bylo i umění parfumerie.
Od té doby, kdy Římané začali dobývat řecké kolonie na jihu Itálie, tzv. Veliké Řecko, také začali postupně přebírat obyčeje, které zde panovaly, a zároveň objevovali krásu vytříbeného přepychu. V roce 454 jeden Sicilián jménem Menas přinesl do Říma módu holit si vousy a objevil tak holičství.Tuto módu si oblíbili jedni z nejvýznamnějších patricijů a velmi rychle se čistě vyholená brada a vlasy namazané vonným olejem staly hlavním znakem významného člověka. Vousy zůstaly pouze otrokům a plebejům. Právě od této doby se datuje začátek éry rozšíření vůní v Římě.
Tento proces proběhl vcelku rychle a používání vůně dosáhlo takových rozměrů, že Lucius Flocius vyhnaný Triumvirátem a prchající do Salerny, byl ve svém úkrytu prozrazen vůní svého parfému, byl dopaden a uvězněn.
Římský císař Oton byl vášnivým milovníkem parfumerního umění. Dokonce i na válečné výpravy si bral celý arzenál toaletních esencí.
Kaligula rozházel neuvěřitelné sumy peněz za objevení nových vůní a hýčkal své tělo vyčerpané nestřídmostí v aromatických vodách.
Rovněž i Nero byl vášnivým milovníkem vůní. V jeho rozlehlém paláci v hodovní síni bylo pod obložením ze slonové kosti ukryto stříbrné potrubí, ze kterého se na hosty spouštěl déšť vonných esencí.
Mistrovství parfumerie se na dvoře byzantského císaře cenilo stejně tak vysoko jako na dvoře císaře římského, neboť Byzanc měla na dosah všechny poklady Orientu.
Prorok Mohamed řekl, že ze všech věcí na světě jeho srdce nejvíce potěší děti, ženy a vůně.
I když muslimské náboženství, které ovládlo Východní Římskou říši, brzdilo rozvoj výtvarného umění, nekladlo žádné překážky vědeckému zkoumání. Za mnohé cenné objevy v oblasti vědy vděčíme Arabům.
Zvláštní vášeň měli a mají obyvatelé Orientu k pižmu. Při stabě mešity Zobiadů nedaleko Tauru bylo použito velké množství pižma. A díky tomu, že pižmo je nejtrvalejší vůní, dodnes stěny mešity vydávají silné aroma.
Říše Dálného Východu s velmi vyspělou civilizací existovaly celá staletí. Dějiny zde šly vlastní cestou. Jednotlivá století se od sebe příliš nelišila. Pokrok byl skoro nepatrný.
Avicenius, významný léčitel 10. století, objevil způsob jak získat z květů a rostlin aromatické a léčebné látky pomocí destilace. A tak objevil způsob, jak dlouhodobě uchovat nezachytitelnou těkavou vůni a jak ji zachovat. Díky jeho vědeckému bádání se podařilo oddělit drahocennou tekutinu, která je dodnes známa jako růžová voda.
Jen málo zemí na světě se může srovnávat s Indií v jejím bohatství a rozmanitosti květů a rostlin. Růžový olej se zde vyrábí snad odpradávna. Když se jednoho dne procházela oblíbená manželka Džechan-Džira ve svém sadu, uviděla na hladině kanálu naplněného růžovou vodou několik kapek oleje. Přikázala, aby je z vody sebrali.Tato látka se vyznačovala tak nádhernou vůní, že Džechan- Džir rozkázal, aby vědci našli způsob, jak získávat tuto drahocennou esenci.
Druhým favoritem mezi aromatickými rostlinami byl jasmín. Indičtí básníci o něm mluvili jako o měsíčním svitu v háji.
Ze všech květů se cestou destilace vyráběly aromatické esence.
Oblíbenými vůněmi Indů byly pižmo, cibet, ambra, nard, etiver, pačuli a santalové dřevo.
V Číně se aromatické látky používaly od pradávna. Oblíbenou vůní bylo pižmo, které bylo ceněno nejen díky svému aroma, ale i kvůli představám, podle nichž léčilo všechny nemoci na celém světě. Na seznamu látek používaných v čínské parfumerii nesmělo chybět santalové dřevo, pačuli, hřebíček, skořice, kafr.
Na území dnešní Evropy, v Galii a Británii, přinesli civilizované způsoby římští dobyvatelé. Avšak toto období nemělo dlouhého trvání. Jas civilizace zhasl spolu s pádem římské nadvlády a noví dobyvatelé uvrhli bývalé kolonie opět do tmy. Po křižáckých výpravách se znatelně rozšířilo používání vůní. Odvážní rytíři přiváželi svým dámám skvělé orientální parfémy, květový olej, růžovou vodu a koření. Pižmo pro Evropany objevil a důkladně popsal až Marco Pollo.
V 15. století si Evropané osvojili výrobu lihu pomocí destilace. Díky tomu unčinila parfumerie další krok na cestě svého rozvoje. Parfémy na lalkoholové bázi nebyly do 14. století známé. Poprvé se o takovém parfému mluví v souvislosti s «maďarskou vodou» nebo «Vodou královny Maďarska», která obsahovala rozmarýnový olej (rok 1370).
Jestliže budeme chápat používání parfumérních a kosmetických výrobků jako jedno z kritérií civilizované lidské společnosti, pak Evropě 15. století zbýval pouze krok k tomu, aby nejen dohnala, ale předehnala pohádkový Orient s arabskými zeměmi, Indií, Čínou a Japonskem.
V 14. – 15. století byl všechen obchod s Orientem v rukou Benátské republiky. Bohaté dámy začaly stále častěji používat vůně a kosmetiku.
Vše se ale změnilo velkými geografickými objevy. Portugalci ovládli obchod se zeměmi Orientu po jižních mořích. Itálie se spolu s Benátskou republikou stala provincií Evropy. Malíři a umělci, mezi něž patřili i parfuméři, začali odcházet do jiných evropských zemí.
Když odjížděla Kateřina Medicejská Francie, aby se stala ženou krále Jindřicha II., vezla si s sebou jednoho Florenťana jménem René, který byl skutečným umělcem v sestavování parfémů. V Paříži vybudoval skvělý parfumérní obchod umístěný blízko slavného pařížského mostu, jenž přitahoval francouzskou aristokracii silnými vůněmi. Stal se postupně místem schůzek módních dam. A od té doby se ve Francii začaly parfumérní výrobky používat každý den.
Ve Francii existoval cech parfumérů od 12. století. Aby se člověk mohl stát mistrem, musel nejdříve sloužit čtyři roky jako učedník a tři roky jako tovaryš. To svědčí o tom, že řemeslo parfuméra se považovalo za poměrně důležité. V době vlády zženštilého Jindřicha II. dosáhla spotřeba parfumérie obrovských rozměrů, neboť «dámy zneužívaly všelijaké parfémy, toaletní vody, cibet, pižmo, ambru a ostatní vzácné vůně a voněly nejen své nádherné toalety, prádlo, ale dokonce i samo tělo.» Francouzští králové podporovali rozvoj parfumérie různými způsoby. V roce 1614 obdržel cech parfumérů oficiální uznání. Favoritka Ludvíka XV., madam de Pompadúr zbožňovala silné vůně. I 20 let po její smrti vydechovaly obrazy z jejího budoáru silnou vůni pižma. Madam Du Bary, která ji nahradila v roli favoritky, dávala přednost lehkým květinovým aroma a díky ní se stala kolínská vodá módní záležitostí.
Na konci 18. století byla v Kolíně nad Rýnem v továrně Wilhelma Mulense vytvořena kolínská voda «№ 4711», která si získala celosvětovou popularitu. Tuto kolínskou vodu si oblíbil i Napoleon Bonaparte a vozil ji všude s sebou. Každý měsíc si kupoval až 60 flakonů.
Císařství podporovalo široké používání parfumérních výrobků. Sám Napoleon a lidé jemu blízcí se stali jejich velkými spotřebiteli. O Josefíně se říkalo, že by kvůli pižmu i zešílela. Její toaletní pokoj byl natolik prosycen aroma pižma, cibetu, vanilky a ambry, že i po sedmdesáti letech bylo možné tuto vůni ucítit.
S restaurací se i svět vůní poněkud zklidnil. Začali být oceňovány měkké květinové vůně oproti silným živočišným.
Druhé Císařství a císařovna Jevgenije přivedli do módy opojné parfémy na bázi pačuli. Dvorním parfumérem «jejího veličenstva císařovny Jevganije» byl Pier-Francois Paskal Gerlein.
V Anglii se parfumérie začala každodenně používat až v období panování královny Alžběty v 16. století. Její pracovna byla plná vůní. Parfémoval se nábytek, oděvy i tapety. Zakrátko však zvítězil protestantismus a skoro až do konce vlády královny Viktorie (1819 –1901) se silné vůně v Anglii považovaly za nevhodné.
V 16. století vzniklo na jihu Francie nové centrum parfumérie – město Grass. Na konci 18. a na začátku 19. století vznikaly místo parfumérních obchodů malé parfumérní továrny: firmy Luben. Ubigan, Gerlain a jiné. Любена, Убигана, лена
Úspěchy na poli organické chemie na konci 19. století umožnily získávat aromatické látky chemickou cestou, což vedlo k rozšíření palety parfumérů, objevily se nové vonné látky s originálním aroma. Parfuméři tak mohli dát průchod své fantazii a vytvářet spojení vůní, která v přírodě neexistují.
Tak se zrodila nová profese parfuméra, která se dočkala největší slávy ve 20. století a objevila různé cesty při volbě tvůrčího stylu.
Lidstvo se halí do oblaku vůně již nejedno století, ale teprve ve 20. století se parfumérní průmysl stal skutečným gigantem.
Na základě malého exkurzu do historie je možné učinit tento závěr: člověk odpradávna upravoval své tělo, které mu bylo dáno. Vždy se ho snažil předělat různými způsoby.
První skutečnou kolínskou vodu («eau de Cologne») vytvořil rodák z Kolína nad Rýnem Milan Joachim Maria Farina.
Používání parfémů je zahalení se do oděvu a je také civilozovaným proměněním přirozené lidské vůně. Stějně jako se mění móda v oblečení, tak i vůně podléhají módním trendům. Velice často jsou parfémy přirovnávány k šatům. Ale parfém, to jsou šaty určené pro duši.